Mám vlastně opačnou zkušenost. Po nepovedeném životě manželském a samostatné výchově dětí jsem potkala druhého manžela a založila s ním druhou rodinu přesně v okamžiku, kdy jsem se "sžila" sama se sebou a vyhodnotila, že nejsme párový člověk stvořený pro život ve dvou a začala si dělat "single" plány.

Dnes jsem přesvědčena, že některé věci, setkání, zážitky být prostě musí, aby člověk správně ocenil to, co přijde. A pokud to neocení, asi je vážně předurčen k životu singles či toho "svého" člověka někde na své cestě prošvihl.

Zajimava uvaha. Od lonskeho prosince ziju opet po letech zivotem "singla" - a - pokud muzu soudit - nijak vyrazne jsem nezvlcil. Pravda, nekdy nestihnu hned vynest smeti, umyt nadobi nebo vysat, ale zivot singla si uzivam.

Rozumné názory. Buď si lidé zvyknou na společný život ve dvou, který přináší výhody, ale i různé nevýhody, anebo si nezvyknou. Pak ať raději zůstanou singles. Co to obnáší poznají hlavně ve stáří, často i v nemoci, kdy se jim přátelé začnou pomalu  vytrácet, až nakonec zůstanou úplně sami - odkázáni  na  pomoc cizích lidí.   Dřív se říkalo, že si má v mládí  každý člověk vytvořit vlastní rodinu, zázemí, které jim v době nemoci a stáří poskytne oporu. O tom ale bohužel  dnešní  člověk, v době "pohody" duševní i tělesné, neuvažuje. Za dobré považuje jen to, co je pro něj momentálně výhodné.  Pak je již bohužel  pozdě. .

Omlouvam se, ale Vas nazor mi trochu zavani pristupem z 80. let minuleho stoleti - kdyz clovek byl ve 25 letech svobodny, bylo na tom neco podivneho.... Jiste, zivot ve dvou je mozna veselejsi, mozna pohodlnejsi, praktictejsi. Ale nez zit ve spatnem vztahu, radeji byt sam. To je aspon moje zkusenost.

Zajímavá tématika. Já si myslím, že život ve dvou je veselejší.

Tolerance, respekt a pochopení druhého, to by mělo zabrat.  Hádám, že většině singles samota vadí, i když křičí, jak je to výborné.

Praví singles jsou sami celý život, nemají za sebou žádnou historii vztahů, natož manželství.

Proč si nezvykat na single, když mi to tak vyhovuje a okolí to neobtěžuje? Nemá to komu vadit. Nemám ambice předávat své geny. Lidí je na světě víc než dost. Myslím, že víc mu pomůžu, když budu dál dělat svou práci, která pomáhá zlepšit kvalitu života jiným a životní prostředí, než mu přidat další zátěž v podobě dalšího tvora co bude chtít každý půlrok nový tablet a pak auto, dům ... Pokud je někdo single a nevyhovuje mu to tak ten si pak samozřejmě musí v hlavě srovnat jestli snese potopu v koupelně...

Můj blog nemá jiné ambice, než sdílení mých vlastních zkušeností a pobavení čtenářek i čtenářů. Nechci nikomu nic vnucovat, snad to tak nevyznívá. Myslím, že nefunkční vztah samozřejmě vůbec není posvátný, naopak funkční je smyslem našeho (hlavně ženského) života. Já osobně mám za sebou rozpad manželství, euforii z nabyté svobody, marnou snahu o nalezení nového vztahu, rezignaci. Taky ty stavy, kdy je člověku zle a nikdo mu ani vodu nepodá. Přes všechny výhody nezávislé existence pořád toužím po životě v páru a nechci se poddat pohodlnému samotářství. Dlouhodobě neuspokojivý vztah bych nikdy neobhajovala, jen jsem asi víc tolerantní a vím, že nikdo není dokonalý. Ale být s někým za každou cenu, jen abych nebyla sama, to rozhodně není můj cíl. Snad definitivně nezvlčím - i když bych pak mohla napsat spoustu pikantních článků :-).

Pěkně napsáno, je to cítit, že ze života. Vážit si svého partnera a mít velkou míru tolerance je vzácná vlastnost. Já jsem např. zavedl 2 TV abychom se nemuseli přetahovat o ovladač. Jen když se shodneme díváme se na jeden. V kuchyni se střídáme, protože společně to moc nejde. Občas vykonám jen přípravné práce a mizím. Spojují nás hlavně vnoučata a vše na co ten druhý sám nestačí.

A nebo naopak, vystupme už konečně ze vztahů, ve kterých se necítíme pohodlně. On je vztah (v článku je řeč přesněji o spolubydlení) něco tak posvátného, že se má člověk bát, že po jeho ukončení definitivně zvlčí?