Polibek vampýra aneb jak se rodí reliéf (ze zápisků řezbáře)

Už ani nevím, kdy jsem vzal prvně do ruky řezbářský dláto. To asi ještě žil děda a já byl u něj jako kluk na prázdninách, v tom starým domě nad řekou Váh. Vyřezával figurky z lipovejch špalíčků a to dřevo tak krásně vonělo…  

Učil jsem se spíš sám, vždycky jsem hodně čet´, zajímala mě spousta věcí, hlavu plnou nápadů. Pak jsem měl různý období: vyřezával jsem srdíčka a růže, mísy a roztodivný figury, pak přišlo období zbraní – zdobenejch pažeb a střenek – a jak člověk stoupá na žebříčku pořád vejš, dospěl jsem k období vyřezávanejch obrazů. Pracoval jsem i na zakázku, i když to nikdy nebyla moje obživa. Ale ta radost, když si majitel pověsil na zeď čerstvě dokončenej reliéf, a ten se okamžitě stal dominantou interiéru, možná i srdcem celýho domu! 

Taky už si nevzpomínám, kdy jsem se setkal prvně s kresbama Borise Valeja. Jeho fantastický zvířata, příšery a monstra se mi vždycky líbily. A taky ženský, nádherný holky. Říkal jsem si, jestli by to šlo vyřezat do dřeva, a zkusil to vůbec někdo? Ta myšlenka začala bejt neodbytná, byla to výzva a já už byl chycenej a nemoh´ jsem si pomoct. Vybral jsem motiv vampýra s křídlama a hadím tělem, svírajícího v náručí dívku. Jeho drápy se jí zarývaly do prdelky, ale ona se k tomu příšernýmu stvoření vinula, jakoby sama toužila po jeho smrtícím polibku.

Naštěstí jsem našel i vhodnou hruškovou desku, která je sice tvrdá, žádná měkkoučká lípa, ale zase vydrží navěky. Podaří se mi ale vtisknout do dřeva celkem složitej výjev v náležitý perspektivě a vytvarovat i jemný detaily? Byla to výzva na druhou. Vytiskl jsem si Valejův obrázek ve větším měřítku a překreslil ho volně na desku. Nemoh´ jsem se už dočkat, až přebrousím nástroje a ponořím je do neporušený dřevěný masy.

Práce mi ale vůbec nešla od ruky. Musel jsem odebrat spoustu materiálu, aby byl reliéf řádně hlubokej a postavy vystoupily z obrazu ven. To byla tvrdá dřina, nepočítaně ran dřevěnou palicí do dláta. Ani samotná řezba v tvrdý hrušce se mi moc nedařila. Ruce jsem měl samej puchejř a řeznou ránu od nástrojů. Ty jsem musel neustále brousit, protože tvrdý dřevo je za chvíli ztupilo. Přesto se mi pod pazourama rodila štíhlá postava dívky, jejíž tělo mělo bejt krásný a hladký v protikladu k hnusnýmu vampýrovi s ropuší hlavou a tělem plaza.

Nadával jsem na tu rachotu a přece jsem se těšil na každou chvilku, kdy jsem se moh´ řezbě věnovat. Večer jsem si přes protesty mý ženy postavil reliéf ke zdi v ložnici. V ubývajícím světle postavy ožívaly, vampýrův výraz mě skoro děsil – zdálo se, že každou chvíli mávne křídlama a udusí dívčinu ve svý náruči. Jako by mě nutil dokončit rychle dílo, aby on mohl dokončit to svý…

Brzy jsem se přesvědčil, že ta příšera skutečně lační po krvi. Koupil jsem si novej řezbářskej nůž, ostrej jako skalpel.  Při práci na vampýřích drápech jsem si ho ale vrazil do ruky! Ostří mi projelo kůží a přeťalo šlachu na ukazováku – tentokrát to bylo na šití a byl jsem rád, že mi zůstala aspoň zdravá kost. „Tak ses dočkal“, říkal jsem v duchu vampýrovi cestou do špitálu, a jeho zakrvácenej obraz jsem měl před očima ještě na sále, když mě šili.

Na prst mi dali ortézu a pár tejdnů jsem nemoh´na reliéfu pořádně pracovat. Nečinnost mě hrozně znervózňovala a odnášela to chudák moje žena – byl jsem na ni pěkně zlej a taky jsem i přes její námitky nechal vampýra pořád v naší ložnici.

Jakmile se ruka trochu zahojila, dal jsem se zase do práce. Strávil jsem nad obrazem hodiny, ale konečně mi zbejvaly poslední povrchový úpravy, dílo se chýlilo ke konci. Dohladka vybroušená dřevořezba dostala olejovej nátěr a úplně nakonec jsem ji natřel vrstvou včelího vosku. Nastala nejoblíbenější část mé práce na řezbě: zaschlej vosk se musel dokonale vyleštit, aby se úchvatná barva dřeva ještě zjemnila a postavy zazářily jemnym leskem. Zdálo se, že se mi to podařilo. Figury z hauptreliéfu téměř vystoupily: děsivej upír a vnadný dívčí tělo.

Moje žena se mnou už vůbec nemluvila a kolem obrazu v ložnici chodila se zavřenýma očima. Jak jsem byl v euforii z dokončení obrazu, dostal jsem ale hroznou chuť se s ní pomilovat. Bránila se, jenže já ji pevně držel v náručí, zdravou ruku jsem jí zaťal do zadečku, až vytryskla drobná kapka krve. Zhrozil jsem se sám sebe. A mohl bych přísahat, že se vampýr vítězoslavně zašklebil, když jsem přitisknul rty na tu červenou krůpěj…