Jak rodí babička

Moje dítě, co už dávno není dítětem, mi jednou bez varování oznámilo, že čeká dítě. Já vím, to už je úděl matek, které mají dceru. Generační kolo se pootočí, z holčičky je najednou máma a z matky, byť třeba věkem mladé - babička!

Ale jak to, že ten čas tak rychle utekl? Z mé roztomilé holčičky, která roztomile žvatlala a zpívala první písničky, je dospělá žena a navíc těhotná. Že ze mě udělá babičku, se mi nejdřív zdálo nemožné - prožívám přece právě "líbánky" s bezva chlapem, který vůbec nevypadá na dědečka - ale pak se mi ta myšlenka zalíbila a začla jsme se těšit.

Jak asi bude miminko vypadat, komu bude podobné, bude mít oči po mamince nebo po tátovi? Bude to kluk, nebo holčička? Jen aby nebylo vzteklé po dědovi a nemělo po mně velký nos... Fantazie mi začala pracovat naplno. Mohl by se nám narodit budoucí spisovatel nebo snad operní pěvkyně: jako babička bych mu/jí mohla dělat doprovod na zahraničních turné, to by se mi líbilo!

Nastávající maminka Ela se jen culila, obdivovala rostoucí bříško a náladu jí nezkazilo ani to, že se svou malou postavičkou začala brzy připomínat kouli. Protože přehnaný optimismus je stálým společníkem mé dcery v každé situaci, malovala si i samotný porod v růžových barvách. Nad hrůzostrašnými historkami známých a kamarádek jen mávala rukou, protože jí se nic takového nemůže stát. Ona si to prožije jako mystický okamžik zrození nového života, zapálí si vonné svíčky, pustí Enyu a bude se držet za ruku s nastávajícím tatínkem. Hledala tedy v našem okolí porodnici,  která má moderní alternativní přístup k rodičkám a nabízí taky porod do vody - to je teď nejnovější hit maminek, které vyznávají přírodní styl a chtějí porodit děťátko jako indiánky do řeky Colorado...

Kupodivu takovou nemocnici našla. Porodní vanu mělo v nabídce zdravotnické zařízení v R., což mělo ale menší vadu: ta vana byla od nás vzdálena asi 70 kilometrů! Že jsem jí to jako matka měla vymluvit? To bych ráda, ale paličatost je taky věrnou Elinou společnicí, a tak ta vana byla stále ve hře a mě strašila i ve snech.

Trpělivost nepatří k mým ctnostem a ty poslední dny před termínem porodu byly hrozné. Ela se už jen batolila jako nafouklá kachna, ale pořád si vedla svou: pojede rodit do vany. A pak to konečně přišlo. Březnová noc těsně před úplňkem mi dopřála jen lehký spánek, přerušovaný zmatenými sny o mé holčičce. Definitivně mě pak probudila esemeska: "Už to začalo, takže jedeme do R. Přivezem ti vnuka!"

Panebože, nakrmila jsem telefon zmateným výlevem, jak na ni budu myslet a jak ji miluju. Se spánkem byl definitivně konec. Něco jsem na sebe hodila a šla se projít ven na vzduch. Byla mrazivá noc, ohromný kulatý měsíc ozářil zahradu, pokrytou jiskřivou krustou, jako by tam pytel krystalů vysypal sám Swarovski. "Tak už neotálej, ty neznámý človíčku, svět je přece jen krásné místo k narození, pospěš si, ať už se na Tebe můžu podívat!" povídala jsem si v duchu s děťátkem a doufala, že mě poslechne.

Ráno bylo ještě daleko. Můj miláček zvaný Viking klidně spal a mě nezbylo, než se k němu přitisknout a čekat na zprávy od Ely nebo nastávajícího tatínka, který ji vezl do porodnice. Hodiny ubíhaly a SMS byly stále stejné: Porod příliš nepostoupil, Ela byla stále víc a víc vysílená a ta proklatá porodní vana už byla stejně obsazená jinou rodičkou... Dopoledne jsem už nemohla vydržet nečinně čekat - skočili jsme s Vikingem do auta a vyrazili do R.

Ta cesta byla hrozná, sama serpentina, silničky vedoucí z kopce na kopec, hluboké lesy. V noci tu musela před auto skákat jedna srna za druhou, radši si to nepředstavovat. Jindy snad pěkný výlet, ale dnes bych ocenila rychlou dálnici. Obavy o dceru už přehlušily jakoukoliv jinou myšlenku, myslím jen na ni, aby to vůbec přežila!

Konečně vysoká budova nemocnice ve městě R. V osmém patře budovy, kde sídlila porodnice, nám ale nezbylo nic jiného, než zase čekat. Můj milý přecházel nervózně sem a tam po chodbě a já se musela ptát, jak k tomu chudák přijde? Stane se nevlastním dědečkem, bude mít doma bábu a ještě občas řvoucí mimino nádavkem... Naštěstí byl kolem docela cvrkot a černé myšlenky jsem odehnala.

Zdejší porodnice byla asi fakt v kurzu: poznali jsme známou herečku a jejího ještě známějšího manžela, taky herce, kteří se evidentně chystali povít tady potomka, nejspíš ve vaně. Na pojízdném lůžku převáželi chodbou další rodičku a za ní si vykračoval tatínek v nemocničních kalhotách, jinak ale do půl těla nahý a na tetovaná prsa si pyšně tiskl právě narozené miminko. To bylo naštěstí zabalené a umyté, jinak by té alternativy už na mě bylo moc!

Elin muž, teď ale spíš strachem rozklepaný chlapec, konečně vyšel z prostoru porodních sálů, aby nám sdělil nejnovější zprávu: Ela už nemá sílu, porod přirozenou cestou se nedaří a lékaři rozhodli, že provedou císařský řez. Bylo mi to tak líto - tedy žádná koupel, svíčky ani muzika, jen strohý operační sál, ale díky bohu, že lékaři dokážou takto zachránit ohrožené životy!

Bylo už pozdní odpoledne, když jsme se konečně dočkali. Ela klidně spala, ještě ani nevěděla, že porodila syna. Sestra nám chlapečka přinesla ukázat, drobného, rozkošného skřítka. Byl klidný, nevědomky se na mě usmál a otevřel tajemné, modré oči... ten malý okamžik stačil k zrození velké lásky...

Sestřička si miminko zase hned odnesla a my dva s Vikingem jsme chvíli v objetí stáli u okna výškové budovy, odkud se otvíral výhled na město i vzdálenou krajinu. Připadala jsem si jako hrdinka jednoho TV seriálu, který se jmenoval Všechny moje lásky. Mé lásky tu všechny byly se mnou a ode dneška mám dokonce o jednu víc...