Irena Knorrová

O prázdných místech

27. 11. 2016 18:00:00
Každý z nás v životě něco ztratil, něco anebo někoho. Snažíme se obklopit jistotami, doufáme ve stálost toho, co tvoří náš soukromý vesmír. Ale ty jistoty někdy prasknou jako mýdlové bubliny a co nám zbyde? Jen prázdná místa...

Kolik je lidí, tolik je možností různých ztrát. Ztráta někoho blízkého, milované osoby, je asi tou nejhorší z nich. A kolik je lidí, tolik je způsobů, jak se vyrovnat s prázdnotou, která poté nastane. Některé příběhy jsou vážně fascinující.

Znám starší pár, který přišel o dvě děti. Holčička zemřela maličká a syn v osmnácti spáchal sebevraždu. Takovou hrůzu si ani neumím představit. Manželé ale našli sílu dál žít, po čtyřicítce si pořídili dvojčata a dočkali se i vnoučat, která dokázala prázdná místa v srdcích vymazat.

Rozchod s partnerem zanechá taky bolavou bílou skvrnu. Mnoho měsíců visel v mé koupelně pánský župan, který jsem nedokázala uklidit ani vyhodit. Tak dobře se do něj brečelo! Až když si župan nenuceně vypůjčil můj nový přítel, prázdné místo bylo zaplněno a nežádoucí kouzlo zrušeno.

Mému bývalému sousedovi zkrachovalo podnikání – přišel úplně o všechno. Žena od něj odešla, musel se odstěhovat z bytu a jediný člověk, který mu zbyl, byla jeho maminka. Bohužel brzy potom zemřela a soused zůstal úplně sám, jako uprostřed pouště. Až příliš mnoho prázdných míst donutilo muže k činu: za peníze, které zdědil po matce, koupil stavební parcelu v nedaleké vesničce, a začal stavět dům. Naštěstí si našel dobrou práci a všechny vydělané peníze „prostavěl“. Dům pomalu rostl, pracoval jen vlastníma rukama, s příležitostnou pomocí známých. Bez kapitálu, bez půjčky. Když měl hotovou hrubou stavbu, jako zázrakem potkal svou lásku z mládí - a pak už bylo všechno hračka, když na to byli dva.

Že nejlepší a nejvěrnější přítel člověka je pes, vědí všichni, kteří nějakého mají. Jeho život je ale v poměru k tomu lidskému až příliš krátký. Ztratíme-li ho, prázdné místo je obrovské. V jednom domě měli krásného loveckého ohaře s podmanivýma očima. Doprovázel svého pána na toulkách lesem, hlídal dům a byl první, kdo každý den vítal své dvounožce u venkovní branky. Měl se dožít dvanácti, ale nakonec tu byl šestnáct let, než odešel do psího nebe a opustil svého pána.

V domku žila taky kočka. Ta byla pro pána vždycky nedůležitá, někde daleko za milovaným psem. Neviděl její lesklý kožíšek a úchvatné žluté oči, nezajímalo ho, že díky ní myši obcházely dům obloukem. Byla to prostě jen kočka.

A přece to byla právě ona, kdo s neuvěřitelným instinktem zaplnil prázdné psí místo. První den po smrti psa se domácím ani nechtělo z práce domů – báli se prázdného dvora, osiřelé branky. Naskytl se jim ale nečekaný pohled: po dlážděné cestičce na dvorku plavně přiběhla kočička a s nadšeným mňoukáním se téměř pověsila na kliku od branky. I když si stoupla na zadní, nedosáhla totiž tak vysoko, jako pes. Nutno říci, že kočka dřív na dvůr nikdy nechodila, to bylo psí výsostné území!

Páníčci se smáli a do toho si kradmo utírali slzy, když viděli ten kočičí uvítací výbor. Bylo jim hned trochu líp. A kočka? Ta samozřejmě velice stoupla v ceně. Dokonce i pán ji pohladil a kroutil hlavou nad její intuicí.

Věřím, že na ten kočičí kousek obyvatelé domku hned tak nezapomenou. A já bych téhle kočce moc přála, aby si svůj vylepšený status podržela i tehdy, až páníčkovi otrne a přinese si domů nové roztomilé štěně...

Autor: Irena Knorrová | karma: 21.16 | přečteno: 317 ×
Poslední články autora