Viking a buchta

Seznamka konečně vydala svůj plod: seznámila jsem se s Vikingem. To je samozřejmě jen přezdívka, ale jak říkat dvoumetrovému muži, jehož severský look podtrhují mořské oči a světlé špice vlasů, bojovně trčící v sestřihu na ježka?

A to jsem zpočátku ani netušila, že se každé ráno sprchuje ledovou vodou a přitom vyřvává na celý barák „Vikiiiing, Vikiiing!“

Na  tom, že protiklady se přitahují, je jistě mnoho pravdy. Jak jinak si vysvětlit, že v sobě našli zalíbení dva tak rozdílní lidé, jako jsme my dva? Zatímco já se pomalu probouzím, potácím se po bytě s hrnkem kávy a postojím chvilku ve dveřích na zahradu, abych zjistila ráz počasí, Viking už má za sebou onu studenou koupel, zahřeje se sérií kliků a s nekonečnou energií se vrhá do nového dne.

Miluje pohyb, sporty, rychlost, já zase klídek, pohodu, atmosféru. On je technik a já píšu básně, celý den pusu nezavře a já jsem schopná na většinu jeho otázek říct jen „Hmmm.“ Extrovert versus introvertka, pragmatik a romantička, hlavně však muž a žena, a o tom to je…

Máme i společné zájmy: přírodu, les. S Vikingem se ale i obyčejná procházka zvrtne ve vysokohorskou turistiku, musí si ji okořenit výstupem na nejvyšší vrchol nebo aspoň protáhnout na nekonečnou túru. Houbaření má pro něj smysl, jen když má bramborák plný hřibů, a to dá nějakého běhání i v našem krásném lese.

Většinou se my ženy snažíme předělávat muže, věříme, že alkoholik, gambler či notorický sukničkář se může změnit v dokonalého partnera. U nás dvou je to naopak - Viking by ze mě rád udělal něco jako Xenu a proto neprodleně zahájil výcvik. Ne, bohužel si nepořídil štěně vlčáka, ale objektem jeho snahy jsem se stala výhradně já.

Ke své škodě jsem ho hned neprokoukla a nechala se zlákat například k projížďce na kole. Měla jsem svou naivní představu. V pohodlném oblečení si pojedeme krajinou, do kopce to vytlačíme a po kilometru nebo dvou si uděláme piknik v trávě – za tím účelem mám taky na kole přidělaný praktický košíček.

Vikingova představa byla ovšem zcela jiná. Začla jsem to tušit hned, jak se objevil v jakémsi neoprénovém oblečku, s bakelitovou přilbou na hlavě a polarizačními brýlemi. Samozřejmě jsem už někdy podobně vytuněné sportovce potkala, ale to byli CYKLISTI, zatímco já se chtěla jen tak projet… Můj milý protočil panenky, když spatřil košíček s občerstvením (byly tam čerstvé bagetky, vejce natvrdo, rajčátka a obrovská termoska s kávou), potom mi na hlavu napasoval helmu a zavelel k odjezdu. Nebylo cesty zpět.

Někde tam kolem Labe jsou prý krásné cyklostezky, samá rovinka, tam bych to možná ještě ustála s glancem, ale smůla - v našem kraji je to prostě VŠUDE do kopce. Pro Vikinga samozřejmě nic takového neexistuje, šlapal jako dobře seřízený stroj a ještě se mě snažil koučovat. Nebylo to nic platné: nejsem vysportovaná mladice z fitka, spíš utahaná mamča, a téhle „vyjížďky“ jsem brzy měla plné kecky. V dalším kopci jsem prostě ladně seskočila z kola a pokračovala pěšky.

To byla pro Vikinga největší potupa. Nejdřív jel napřed, předstíraje, že ke mně nepatří. Potom se jal mě objíždět, nahoru, dolů, v soustředných kruzích. Nakonec mě donutil nasednout, zaujal pozici vedle mého kola a s rukou na mých zádech se mě snažil tlačit proti kopci. To celkem pomáhalo, ale Viking měl takovou páru, že jsem nestačila tak rychle šlapat… Po dvaceti kilometrech příšerné jízdy došlo konečně i na piknik, ale nechutnalo mi!

To motorka, ta mě baví. Motor si přede, krajina kolem ubíhá a za chvíli se mi začnou klížit oči, usínám… Kupodivu se mi můj milý přiznal, že ho jízda taky uspává! Už vidím tu zprávu v Blesku: „Motorkář usnul za řídítky a skončil ve škarpě i se spolujezdkyní…“ Ta rozespale sundala helmu a zeptala se: „To už jsme doma, miláčku?“

Ano, jsem buchta, ale nejsem hloupá. Oplatím Vikingovi stejnou mincí – za každou adrenalinovou aktivitou následuje můj návrh: návštěva výstavy, koncertu, divadelního představení. Jen ať si taky zkusí, jaké to je, překonat sám sebe. V divadle se totiž musí dvě hodiny sedět, a to je pro něj to samé, jako pro mě stejnou dobu šlapat na kole!

Naštěstí jsou chvíle, kdy i Viking trochu zpomalí a něžně se přitulí. S hlavou na jeho hrudi se chci ujistit: „Ty nikdy neumřeš, viď?“

„Ne, já ne“ odpoví bez zaváhání. Tomu, co nám muži říkají v posteli, se nedá úplně věřit, ale milosrdná lež potěší každou zamilovanou babu…