Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O prázdných místech

27. 11. 2016 18:00:00
Každý z nás v životě něco ztratil, něco anebo někoho. Snažíme se obklopit jistotami, doufáme ve stálost toho, co tvoří náš soukromý vesmír. Ale ty jistoty někdy prasknou jako mýdlové bubliny a co nám zbyde? Jen prázdná místa...

Kolik je lidí, tolik je možností různých ztrát. Ztráta někoho blízkého, milované osoby, je asi tou nejhorší z nich. A kolik je lidí, tolik je způsobů, jak se vyrovnat s prázdnotou, která poté nastane. Některé příběhy jsou vážně fascinující.

Znám starší pár, který přišel o dvě děti. Holčička zemřela maličká a syn v osmnácti spáchal sebevraždu. Takovou hrůzu si ani neumím představit. Manželé ale našli sílu dál žít, po čtyřicítce si pořídili dvojčata a dočkali se i vnoučat, která dokázala prázdná místa v srdcích vymazat.

Rozchod s partnerem zanechá taky bolavou bílou skvrnu. Mnoho měsíců visel v mé koupelně pánský župan, který jsem nedokázala uklidit ani vyhodit. Tak dobře se do něj brečelo! Až když si župan nenuceně vypůjčil můj nový přítel, prázdné místo bylo zaplněno a nežádoucí kouzlo zrušeno.

Mému bývalému sousedovi zkrachovalo podnikání – přišel úplně o všechno. Žena od něj odešla, musel se odstěhovat z bytu a jediný člověk, který mu zbyl, byla jeho maminka. Bohužel brzy potom zemřela a soused zůstal úplně sám, jako uprostřed pouště. Až příliš mnoho prázdných míst donutilo muže k činu: za peníze, které zdědil po matce, koupil stavební parcelu v nedaleké vesničce, a začal stavět dům. Naštěstí si našel dobrou práci a všechny vydělané peníze „prostavěl“. Dům pomalu rostl, pracoval jen vlastníma rukama, s příležitostnou pomocí známých. Bez kapitálu, bez půjčky. Když měl hotovou hrubou stavbu, jako zázrakem potkal svou lásku z mládí - a pak už bylo všechno hračka, když na to byli dva.

Že nejlepší a nejvěrnější přítel člověka je pes, vědí všichni, kteří nějakého mají. Jeho život je ale v poměru k tomu lidskému až příliš krátký. Ztratíme-li ho, prázdné místo je obrovské. V jednom domě měli krásného loveckého ohaře s podmanivýma očima. Doprovázel svého pána na toulkách lesem, hlídal dům a byl první, kdo každý den vítal své dvounožce u venkovní branky. Měl se dožít dvanácti, ale nakonec tu byl šestnáct let, než odešel do psího nebe a opustil svého pána.

V domku žila taky kočka. Ta byla pro pána vždycky nedůležitá, někde daleko za milovaným psem. Neviděl její lesklý kožíšek a úchvatné žluté oči, nezajímalo ho, že díky ní myši obcházely dům obloukem. Byla to prostě jen kočka.

A přece to byla právě ona, kdo s neuvěřitelným instinktem zaplnil prázdné psí místo. První den po smrti psa se domácím ani nechtělo z práce domů – báli se prázdného dvora, osiřelé branky. Naskytl se jim ale nečekaný pohled: po dlážděné cestičce na dvorku plavně přiběhla kočička a s nadšeným mňoukáním se téměř pověsila na kliku od branky. I když si stoupla na zadní, nedosáhla totiž tak vysoko, jako pes. Nutno říci, že kočka dřív na dvůr nikdy nechodila, to bylo psí výsostné území!

Páníčci se smáli a do toho si kradmo utírali slzy, když viděli ten kočičí uvítací výbor. Bylo jim hned trochu líp. A kočka? Ta samozřejmě velice stoupla v ceně. Dokonce i pán ji pohladil a kroutil hlavou nad její intuicí.

Věřím, že na ten kočičí kousek obyvatelé domku hned tak nezapomenou. A já bych téhle kočce moc přála, aby si svůj vylepšený status podržela i tehdy, až páníčkovi otrne a přinese si domů nové roztomilé štěně...

Autor: Irena Knorrová | neděle 27.11.2016 18:00 | karma článku: 17.50 | přečteno: 305x

Další články blogera

Irena Knorrová

Kostel duchů

Les sebevrahů v Japonsku, opuštěná vojenská nemocnice v Německu, morový ostrov v Itálii a taky český rozpadající se kostel, jehož lavice obsadili "duchové". To jsou některá z nejděsivějších míst celosvětového žebříčku.

9.7.2017 v 18:00 | Karma článku: 18.07 | Přečteno: 458 | Diskuse

Irena Knorrová

Military May (fotoblog)

Máj je sice lásky čas, ale taky je časem, kdy si připomínáme konec druhé světové války. Milovníci historie a fandové armádní techniky a zbraní míří na Slivici u Milína: tady se 11. - 12. května odehrála poslední bitva války.

14.5.2017 v 19:00 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 258 | Diskuse

Irena Knorrová

Jak rodí babička

Moje dítě, co už dávno není dítětem, mi jednou bez varování oznámilo, že čeká dítě. Já vím, to už je úděl matek, které mají dceru. Generační kolo se pootočí, z holčičky je najednou máma a z matky, byť třeba věkem mladé - babička!

9.4.2017 v 19:15 | Karma článku: 21.61 | Přečteno: 1036 | Diskuse

Irena Knorrová

Daňci, kam se podíváš!

V Blatné, málo platné, je krásně. I když teprve končí únor, tady se o vládu hlásí jaro, a to s plnou parádou. Po ledu a sněhu ani památky a nad pohádkovým zámkem visí modrá obloha jako vymetená.

26.2.2017 v 20:00 | Karma článku: 17.25 | Přečteno: 292 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Krev není voda, a gay adopce to nezmění

Chápu 4% populaci když mají své děti, musí mít na ně právo jako každý jiný i v případě rozvodu. Ale adopce cizích dětí je jiné kafe. Ne adopce v nutnosti - sirotkovi je lépe u homo strýčka než v sirotčinci, ať už to dnes nazývají

25.7.2017 v 23:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 46 | Diskuse

Libuse Palkova

Židovské arabsky psané písemnictví

Vzhledem k tomu, jaké vztahy dnes panují mezi Židy a Araby může se zdát divné, že by něco takového jako židovsko-arabská literatura vůbec existovalo.

25.7.2017 v 21:37 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 208 | Diskuse

Jana Slaninová

Slaninové extáze od Slaniny

Nemusíte se nechat zvát od chlapa na večeři do luxusního podniku. Stačí, když máte chlapa s fantazií, který neváhá vám způsobit blaho. Prozradím tajemství onoho činu.

25.7.2017 v 20:20 | Karma článku: 12.27 | Přečteno: 250 | Diskuse

Mirka Švarcová

Když žena jen vychovává děti

"To víš, holka, doba pokročila, chceme si vydělat svoje prachy, mít pěkný kozy a vůbec..nechceme sedět doma a čekat na mužíčka než nám přinese nějakou tu korunu, za kterou nakoupíš jídlo, zaplatíš dětem plíny a konec."

25.7.2017 v 17:41 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 511 | Diskuse

Milan Šupa

Člověče otevři oči! Příroda k tobě promlouvá!

Existují lidé kteří tvrdí, že mechanismus fungování přírody je řízen určitým druhem vědomé inteligence. Že prostě vše, co se v přírodě děje se neděje jen tak samo od sebe. Stojí za tím inteligence a ta to spravuje.

25.7.2017 v 15:15 | Karma článku: 9.23 | Přečteno: 161 | Diskuse
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 711

Kdysi jsem chtěla být operní zpěvačkou a nebo slavnou novinářkou, ale osud mě srovnal do latě. I ten nejobyčejnější život ovšem nabízí spoustu námětů pro psaní. Moje rodina, přátelé, muži, zvířata, umění, příroda i město – to všechno je mojí inspirací…

Motto: Skutečně nejvzácnější chvíle v životě se počítají na okamžiky, kdy je hluboce rozrušena vaše duše (Soichiro Honda)

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.