Pravidla účtárny (povídka)

Jonáš bydlí na Vinohradech a tahle noblesní čtvrť širokých bulvárů a upravených parků se k němu hodí. Jonáš je muž na úrovni, který se živí prodejem cenných papírů a kdovíčeho ještě.

Chodí do práce v nažehlené košili a obleku a jeho šatna je velká skoro jako můj bývalý pokoj na ubytovně. Právě se chystá odejít za svými povinnostmi a tak mu ještě upravím kravatu, která samozřejmě musí být perfektní.
„Miláčku, odnesla bys mi kabát do čistírny?“ Jonáš na odpověď nečeká a letmo mě políbí na rozloučenou.

Jsem ráda, že konečně seběhl dolů po točitém schodišti a čeká venku na svého řidiče: mám totiž jeho krásný byt jen pro sebe a můžu si ho užívat po svém. Ještě chvíli se dívám z okna. Vinohradská třída je jako každé ráno přecpaná auty, takže Jonáš využívá volnou chvíli ke své oblíbené činnosti – hře se svým iPhonem, který mu i doma téměř nepřetržitě zvoní, pípá a bliká. Signalizuje buď úspěšně uzavřený obchod, nebo odchody a příchody zaměstnanců firmy, protože Jonáš má v mobilu i píchačky svých novodobých otroků. Vypnout ho nelze ani v noci. Peníze totiž nikdy nespí a tak nespíme ani my s Jonášem. Někdy kolem desáté hodiny večer si odpíchne odchod z práce i nejpilnější Maruška a já se propadnu na chvíli do spánku, několikrát za noc přerušeného pípnutím zprávy.

Teď jsem tu ale sama, můj přítel konečně odfrčel v černém Audi a čas i prostor patří jenom mně. Uvařím si kávu a sednu si s ní do křesla na terásce, zalité sluncem už poránu.  Můžu si zapálit cigaretu, pustit svou oblíbenou hudbu, číst si svůj časopis.  A někdy jen tak sedím a nechám myšlenky volně plynout, ať se zatoulají, kam chtějí. Nevím přesně, jak vypadá meditace, ale možná je to něco takového, jako tohle mé přemítání, kdy se člověk v duchu může přenést do minulosti či budoucnosti a na libovolné místo…

Jsem obyčejná holka, co vlastní jen dlouhé blond vlasy a průměrné vzdělání. Nemám ani rodiče, ani žádný majetek, do nedávna jsem se protloukala životem ze dne na den. Může se mi snad někdo divit, že jsem seznámení s Jonášem považovala skoro za zázrak? Stačí mu vlastně tak málo: mít vyžehlené prádlo a uklizený byt, občas mě vzít na večeři a pochlubit se svým obchodním partnerům mladou kočkou. Postelové hrátky ho moc nezajímají – když konečně odloží mobil, většinou usne trhaným spánkem a ze sna vykřikuje burzovní indexy. Slíbil mi časem i dítě, ale k tomu prý chybí ještě pár miliónů, a to neměl na mysli spermie…
Být s Jonášem je snadné. Mám ho docela ráda a on mě možná i miluje, ale většinou mi naše soužití připomíná spíš obchodní transakci. Něco za něco.

To Zdenda, k němuž tak často zalétají mé myšlenky, to je úplně jiný případ. Zdenda žije na Žižkově a tahle bohémská čtvrť mu sluší. Oprýskané domy tu stojí ve svahu, takže byty v prvním patře mají okna do ulice v normální výši, ale do dvora těsně nad zemí - a výhled do staré, zarostlé zahrady. Tam jsem to milovala. A taky jsem milovala Zdendu, jeho rozcuchané vlasy a jakési zvláštní světlo, které ho obklopovalo. To světlo uměl zaklít i do svých fotografií, kterými se živil, ovšem bylo to nevalné živobytí. Vždycky byl rád, když jsem přinesla nebo uvařila večeři, koupila mu bundu ve výprodeji nebo láhev vína. Taky si ode mě půjčoval peníze.
„Miláčku, neměla bys pětistovku?“ To byla asi nejčastější věta, kterou jsem od něj slyšela, ale stejně jsem do něj byla blázen. On zřejmě bral náš vztah jenom jako obchod a účetní bilance naší lásky trpěla nedostatkem prostředků – na straně má dáti i na straně dal.

Má aktiva byla totiž nízká. A pak se Zdenda na vernisáži svých fotek seznámil s jednou bohatou paní a mě opustil. Bloumala jsem naší ulicí ještě dlouho po tom, co mě vyhodil jako oslíka, který se přestal otřásat a sypat penízky. Dokázala jsem s těmi procházkami přestat, až když se ve známých oknech objevily luxusní, neustále zatažené žaluzie, a květníky s temně rudými muškáty. Byly to ty krásné keramické nádoby z Anglické sezóny, které jsme tam se Zdendou chodili obdivovat, ale naše hotovost na ně nikdy nestačila.

Mohla bych si ty okamžiky přehrávat v hlavě donekonečna, ale zvonění telefonu mě vytrhlo ze vzpomínek.
Volá Jonáš, který si přeje k večeři lososa. Je čas přestat snít a utíkat na nákup do tržnice, aby byl můj finančník spokojen. Lehce by se mi totiž mohlo stát, že by mě škrtnul a vymazal ze života jako účet, který už přestal vynášet, protože banka razantně snížila úrok...