Kostelecký donchuán

Už asi přišel čas a tam nahoře mě někomu bylo líto, tak mi poslal do cesty dost zvláštního chlapa. Zvláštní je hlavně v tom, že dokáže projevovat city a rozdávat lásku takovým stylem, že jsem úplně odrovnaná.

K tomu trochu exotický vzhled, šmrncnutý nějakými předky z ruského východu. Hluboké čokoládové oči. Zatím je sice trochu nesmělý, ale to se poddá, asi jen nechce nic pokazit.

Poznali jsme se na internetu, jak taky dneska jinak. Já odpověděla těm hnědým očím, jemu se líbí oplácané světlovlásky. Tenhle kluk dělá rukama na stavbě, ale je milý, vtipný, pořád v pohodě. Vymydlený a voňavý, pořád! Známe se 14 dní a zažila jsem tolik příjemných překvapení. Tak dlouho mi nikdo neříkal „miláčku!“

Tahle moje nová známost na nic nečekala a hned mě pozvala na návštěvu do rodiny – když bude to posvícení…

Tak nějak by to asi vypadalo, kdyby do malého domečku přijela Julia Roberts (jako ve filmu Notting Hill): nejdříve se na mě vrhlo všechno zvířectvo – kocour, kočka, dvě koťata a pes. Ten dokonce vyskočil na stůl, aby pak mohl seskočit mi do klína a uvelebit se tam (naštěstí to byl malý pinč, ne doga!). Kočky musely zůstat venku a tak celou mou návštěvu doprovázely rány na dveře, jak se pokoušely proskočit dovnitř.

Potom malý Míšánek, Pájův synovec: „Teto, pojď si se mnou hrát, dej mi ruku, můžu s tebou spát?“ Sestra Michala byla příjemná, maminka ovšem, toť prototyp tchýně! Tu bych už nemusela nikdy spatřit. Vládne doma pevnou rukou a můj přítel pěkně šlape. Pája má doma sice servis, ale platí mamince takovou sumu, že by to stačilo na nájem v Praze i ten kus masa denně. Spí na starém gauči v malém průchozím pokojíčku, nemá tam ani lampičku na nočním stolku. On celý ten baráček je skoro na spadnutí, střechou teče, ale nikdo do toho nechce dát peníze, tak asi čekají, až spadne.

Přivezla jsem mamince modré růže – je to sice trochu kýč, ale když se jí líbí? Vystavila si je hned na okno do ulice, aby všichni viděli, jak váženou osobou je paní domu.

Po svátečním obědě mi Pája rozložil na dvorku lehátko, Míša mi předváděl své hračky a koťátka roztomile předla. K tomu mi miláček nosil lehce alkoholické drinky a slunce hřálo jako na Riviéře. Ani se mi nechtělo opouštět tu pohodu, ale odpoledne se rodina vypravila na pouť. Pája si mě pyšně vedl za ruku, jako by chtěl všem sousedům předvést svůj nový úlovek. Zdálo se mi, že někteří na nás tak divně

zírají, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pája mi vystřelil pugét papírových růží a celá ta vesnická pouť byla tak barevná a malebná, že jsem si připadala zas jako zamlada – bylo to způsobeno zřejmě tím vedrem a nezvyklou konzumací alkoholu. Koketně jsem se smála a pusinkovala Páju letmo na tvář, což některé přítomné ženy donutilo přímo kroutit hlavami. Možná prostě žárlily, že si Pája vybral mě a ne některou z nich…

Večerní zábava na venkovním parketu byla taky fajn, rockový nářez a muchlování na dece na trávníku, jako kdyby nám opět bylo 17.  Stačilo dát si ještě pár malých piv a zvědavé pohledy už jsem vůbec nevnímala.

Noc strávená na nepohodlném gaučíku mě ovšem moc neosvěžila, takže když jsme druhý den odjížděli, byla jsem úplně vyčerpaná a poslední síly jsem musela vynaložit na zmaření pokusů Míšánka a jednoho z kocourků (už byl uvelebený v mé cestovní tašce), že pojedou se mnou. Konečně jsme frčeli Pájovou starou fordkou ku Praze a mně pořád něco vrtalo hlavou:

„Chodils tady někdy s nějakou holkou?“ zeptala jsem se naivně.

„Ale já tu měl skoro všechny holky, miláčku,“ uculil se samolibě ten domnělý skoropanic.

„A víš, jak mi říkali? Kostelecký pom.dný!“

No výborně! Nejradši bych se vypařila z auta jako hélium z pouťového balónku. Moje celý den masírované ego Julie Roberts se ovšem vypařilo taky…